Pepík nevěděl, kam se dříve podívat. Otáčel hlavu za neznámým hlasem. „Kam se to díváš, Pepíku? Tady jsem! Stojím na zemi. Nešlápni na mě!“ Tenoučký hlásek vycházel tentokrát přímo ze země, pronikal vzhůru jehličím a mechem. Pepík se sklonil ke špičkám svých bot. Opravdu, stála před ním panenka jen o něco málo větší než polínko do pece. „Kdopak jsi?“ vydechl Pepík. Díval se na panenku ve sněhobílé blůzce, tak bílé jako plátno tkalců, v modré sukénce, tak modré jako květy chrpy a v černých botičkách, tak černých jako saze z komína. „Říkají mi Skleněnka. Jsem celá ze skla. Počkej, vyskočím na pařez. Už mě vidíš? Hlavu, ruce i nohy mám ze skla, boty, sukně i blůza jsou skleněné.“

Přidáno: 29 Bře 2026
Pro stažení se přihlaste